II. Přípravy a cesta
Rezidence ve Villa Karo byla první rezidencí, na kterou jsem se musela začít připravovat už tři měsíce předem. Pro vstup do Beninu je nutné mít očkování proti žluté zimnici a doporučuje se také vakcinace proti břišnímu tyfu, choleře, žloutence, meningokoku, dětské obrně a dalším nemocem. Žlutá zimnice je živá vakcína a je náročná na organismus, proto je doporučeno mít odstup od dalších vakcín minimálně měsíc. Dále je potřeba vzít s sebou antibiotika, probiotika, antimalarika a další léky.
Po měsíci pobytu mohu říct, že investice do očkování byla jednou z nejlepších, které jsem mohla udělat. V Beninu téměř neexistuje infrastruktura, většina obyvatel nemá toaletu, sprchu ani elektřinu. Umělecké centrum se nachází v oblasti, kde je malárie považována za běžné onemocnění. V období mé rezidence je takzvané vlhké/zimní období. Slunce moc nevychází a teplota je okolo třiceti stupňů, takže zatímco se potím, někteří vesničané nosí zimní bundy. Vlhkost je neustále kolem 85 %, což vytváří ideální podmínky pro malarické komáry, kteří útočí 24 hodin denně. Pravděpodobnost nakažení malárií nebo parazity je přes devadesát procent. Chvíli mi to trvalo přijmout, ale už jsem se s tím smířila.
V zemi není dostupná pitná voda (dle našich norem), proto jsem si koupila láhev od LifeStraw, která nemá pevné pouzdro a dá se srolovat. Před cestou jsem obdržela několik desítek stránek instrukcí, což mi velmi pomohlo při přípravě. I když jsem nechápala, proč si mám některé předměty brát, když se v moderním světě dají snadno koupit, nakonec jsem pochopila, že obchody tu prakticky neexistují. Koupit se dá hlavně to, co lidé sami vyrobí nebo vypěstují. Ačkoli v hlavním ekonomickém městě Cotonou je jeden obchod podobný luxusnímu Kauflandu, o něm budu psát až v dalším díle.
Před odjezdem je nutné zařídit vízum. Benin nabízí víza s jednorázovým i opakovaným vstupem. Já jsem si vybrala opakovaný, protože jsem plánovala navštívit i sousední Togo.
Do Cotonou můžete letět buď přes Paříž a Maroko, nebo přes Istanbul a Etiopii. Občas je k dispozici i spoj s jedním přestupem v Paříži. Přestože je tento let nejdražší, zvolila jsem ho, protože měl být nejrychlejší a nejpohodlnější.
Bohužel, už v Paříži mi zmizela zavazadla. Naštěstí se objevila v Beninu stejně rychle, jak zmizela. V Paříži jsem měla čtyřhodinovou rezervu a z dálky jsem rozpoznala správný gate. Všichni cestující měli na sobě krásné pestrobarevné oblečení, které je pro obyvatele Beninu charakteristické. Země je známá výrobou bavlněných látek a voskovým tiskem. Ornamenty na látkách jsou specifickým jazykem, který ženy v minulosti používaly a někde ještě používají.
Zastávka v Paříži se nakonec prodloužila asi o dvě hodiny kvůli problémům s dveřmi. Samotný let byl dost pestrý, lidé vezli s sebou všechno možné. Cestující přede mnou měl dokonce rostlinu v květináči. Upřímně, kdybychom měli v zavazadlovém prostoru slepice, vůbec bych se nedivila. Místo rozbalených řízků se v kabině objevily rozbalené ryby a všichni si mezi s sebou povídali jak na tržnici. Většina cestujících byla navíc dost při těle, což jsem později zjistila, že je v Beninu známkou bohatství.
Do Cotonou jsem dorazila kolem jedenácté hodiny v noci. Na letišti kontrolují každého cestujícího zvlášť a kvůli nedostatku technologií trvá klasická kontrola s lidským faktorem mnohem déle. Kontrolují se i všechna zavazadla. V Beninu je přísně zakázáno fotit infrastrukturu, takže nemám žádné fotky. Když jsem se konečně dostala ven, čekal na mě řidič Villa Karo, který mě objal. Serge se stal mým nejoblíbenějším zaměstnancem Villa Karo. Je to takový beninský Eddie Murphy a každá cesta s ním je super zábavná. Kamkoli jedeme, vždy narazíme na jeho přátele a známé nebo příbuzné. Všichni ho mají hodně rádi. Serge mě přivítal slovy, že jeho úkol je, abych byla šťastná. Odteď buď šťastná.
Comments